Moje cesta

Dětské okouzlení – kosatec jako vesmír

Na počátku byla úplně dětská láska ke kytkám. Ta láska, kdy jsou Ti třeba 2 roky, nasáváš svět a objevíš před sebou věc tak přenádhernou jako je rozkvetlý kosatec. Tak barevnou, jemnou, tak načechranou, dokonalou, složitou, tak magnetickou. Objevování květu kosatce je v tu chvíli doslova jako objevování vesmíru. Tolik zatáček, struktur, barev, stínů a i ten hluboký vnitřní pocit, že jsi s živou bytostí. Tehdy to člověk ještě takhle nepojmenovával, jen to žil.

Nejsou jenom krásné, ony léčí

Druhým dílkem do vědomé skládačky byly knihy. Trávila jsem neskutečné množství času svého dětství tím, že jsem listovala v knihách. Úplně od malička jsem si vytahávala z knihovny jednu knížku za druhou a do detailu prohlížela všechny obrázky a fotky. Dětské knížky, cestopisy, fotografické knížky, knihy o umění, to byla moje „duchovní“ potrava pro oči 3 nebo 4 leté holčičky. Až jsem doma objevila knížku s obrázky kytek a v ní byl i obrázek mého milovaného kosatce a také pivoňky a spousta dalších kytiček. Maminka mi vysvětlila, že to je knížka o léčivých bylinách, že to, jak si vaříme ty voňavé čaje, tak to je právě z těch různých kytiček, a že jsou nejen krásné, ale i užitečné. Doteď si pamatuju ten úžas. Moje hlavička tehdy vůbec nedovedla pobrat, že ty krásné bytosti umí léčit! Uáááu! Z herbáře „Naše rostliny v lékařství“ (Korbelář, Endris) byla na dlouho dobu moje nejoblíbenější kniha, a to jsem ještě ani neuměla číst.

Setkání s akupresurou a energií těla

Byliny se u nás doma používaly a díky tetě a babičce, které se už za hlubokého totáče zabývaly jógou a makrobiotikou, se i k nám domů dostaly poklady v podobě příruček akupresury MUDr. Pelčíka. To byl taky bezvadný objev. Tehdy jsme to měli jen jako naxeroxované papíry v průhledných destičkách, ale schématické obrázky nahého lidského těla se znázorněnými drahami a puntíky jednotlivých bodů, to byla pro mě pastva! Experimentování s tím, jestli to funguje a zjištění, že to funguje (!) … že body se dokonce v různých stavech pod prstem chovají jinak, že někdy jsou jakoby plné, „nabušené“ něčím, co jde prostě normálně nahmatat jako odpor, a někdy se tam ve stejném místě prst zaboří jako do změklého másla a není tam „nic“. Fascinující! Trávila jsem hodiny, dny, měsíce hraním si s tím.

Chci je poznat všechny!

Dětský věk plynul a měla jsem úplně jiné starosti než se neustále jen hrabat v kytičkách a vzdělávat se v tom, co mě baví. Bylo to složité dětsví: v rodině plné násilí, bolesti, strachu, psychického i fyzického teroru, tmavém bytě, v mozkové mlze, samotě, manipulaci, chudobě. Dítě v tom vyrůstá tak jako tak, žije to jako normální. Prostě žije. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Přišla puberta a s ní objevování toho, že jinde je to i jinak a také experimentování. Konopí (tam těch zkušeností bylo opravdu bohatě) a postupem času mini zkušenosti s tripy a mini zkušenosti s houbičkami (dalo by se se spočítat na prstech jedné ruky) v přírodě, v bezpečí. Zpětně viděno to byly věci, které mě vracely ke mně, přinášely mi do života kvalitu spojení se sebou, s vlastními pocity, propojovaly mě s hlubinou mojí duše, umocňovaly zážitek z hudby, která mě provázela od raného dětství, stejně jako kytky. Když se ohlédnu, tak mohu říct: Díky! Díky, že tam tyhle zkušenosti byly. Byly pro mě v mnoha ohledech formativní v tom nejlepším smyslu slova. Tam někde začíná moje bylinářská renesance. Pokud takhle mocné věci dokáží rostliny, pokud rostliny mají obsahové látky, přesně tak, jak jsem četla celé dětství v herbáři, chci je znát! Chci je znát všechny, pochopit, vyzkoušet, nacítit. Tak jsem si za tím šla. Potkávala další a další knížky, další a další časopisy a o hodně později internet a o hodně později i vědecké studie. Zatím ty bylinky neznám všechny a zatím jsem je všechny nevyzkoušela 😅, ale tahle zvědavost mě neopustila. Žije ve mně úplně přirozeně. Je mojí součástí a, i když jsem na pár let (doslova na 2,5 roku) svého profesního života dělala úplně něco jiného, pořád to bylo se mnou a nyní se znovu naplno vracím ke své vášni.

Za kulisami příběhu

Na počátku bylo … nevím … nevím, co bylo na počátku. Na počátku jsem byla Já. Moje duše. Musela tam být, protože ty kulisy mého příběhu tady jsou jen kulisami. Všechny moje příběhy jsou prožité hluboko, strašně a děsivě hluboko. Vepsané, vypálené, vysekané hluboko do buněk, do kostí, do tkání, do mozku do mé schránky … a přesto ještě hlouběji je podstata a ta mě celým tím příběhem nějak nese a provází. Ta mě volá, sytí, centruje, učí. Nese moji touhu.

Velmi tichá samozřejmost

Nedovedu vyselektovat, co v mém životě bylo a co nebylo duchovní. Celý můj život byl hluboký. Moje prožívání přírody bylo vždycky velmi hluboké. Ne pateticky, ale se samozřejmostí i obdivem. Moje prožívání vztahů, nějaké osudovosti, vidění do hloubky, vidění pravdy, vidění za závoje, dokonalé vědomí toho, že duchovní svět je realita, to tam bylo vždy, od mých prvních vzpomínek. Tehdy to byla věc neuchopitelná jazykem a žitá automaticky, později zanesená náboženským kalem pojmů a struktur. V průběhu života to všechno jen dostávalo různé formy zkušeností, slovních vyjádření, mentálních obrysů. Různá hledání a různé odpovědi.

Etapa křesťanství

Už jako opravdu malá jsem se dostala k Bibli a udělala jsem si s ní zkušenost jako s živým písmem. Prostě byly pasáže, které se fyzicky dotkly něčeho ve mně a vepsaly se do srdce a nesu je tam celý život. Jako energii, jako živý dialog, ne jako dogma. Četla jsem ji tenkrát náhodně a opravdu hodně. Prostě jsem ji otevřela a buďto mě to nezaujalo a listovala dál, a nebo zaujalo a bylo to jako živá voda. Až mnohem později jsem se poctivě hrabala v biblistice různých denominací. Cítila jsem to spontánní čtení jako součást zdroje, kam jsem se chodila napít. Byla to součást dialogu, který jsem od malička vedla s „Tím“. Neoddělitelná součást. Tak, jak moje srdce mluvilo, tak dostávalo mluvení, dostávalo slova, kterým rozumělo, emoce nebo spíš pocity (ty jemnější hlubší a trvalejší), které prožívalo. Díky Bibli „To“ dostalo tvar Boha a příběhů a pravidel atd. Můj duchovní život byl tedy určitě postupně myšlenkově formován křesťanstvím (případně žido-křesťanstvím). Až v dospělosti jsem se pokusila aktivně a zamilovaně vnořit do katolického pojetí. Byla to vlna, která přišla s mým partnerem. On jako „neznaboh“ objevil svoje náboženské potřeby a zrovna ho život zavedl do kostela, a tak jsme tam nějak vpluli spolu. No a když do něčeho vpluju, tak vpluju pořádně, takže jsem nasávala ze studnice duchovních pokladů křesťanských mystiků i řádových praktiků (zejména z benediktinské spirituality). Objevila jsem vize sv. Hildegardy a její duši, lačně jsem hltala hluboké duchovní a modlitební praxe. Tolik plodného i tolik úplně jalového a tolik shnilého a nemocného jsem nasála! Nechala jsem se vést, až už jsem přestala poznávat svoji cestu. Hlasy kolem mě už nebyly hlasem mého srdce, mojí duše, a tak je pro mě církevní kapitola už řadu let kapitolou pečlivě přečtenou, odžitou a uzavřenou.

Živé dnes

S „Tím“ rozmlouvám stále. Každičký den, každičký okamžik. Dýchám ho jako vzduch. Má více podob, několik tváří, nese mnoho různých spirituálních kvalit. Mluví v tichu dechu a ve všem dalším … Je! Tak jako Já jsem.

Temné hlubiny bahna

Už jsem v „cestě bylin“ výše zmínila, že půda, ze které jsem vyrostla, nebyla půdou a zahrádkou prosluněnou sluníčkem a zalévanou milými a milujícími zahradníky. Vyrostla jsem z bahna, vydrala se z močálu, doslova zápasila v hluboké vnitřní samotě a každý pohyb vážila, abych nezapadlo do bažiny ještě hlouběji.

První znovuzrození

V 18 letech přišel zlom. Musela jsem se sama rozhodnout, jestli budu žít, a nebo ne. Pokud tedy mám žít (jak mi bylo osudově naznačeno), tak přebírám 100% radikální zodpovědnost za to, jaký ten život bude. Bude můj!  Bude nejlepší, jakého jsem schopná. Bude v něm ta Láska, kterou nosím v srdci, bude v něm Pravda, kterou tuším, a budu v něm opravdová Já.

Uklízení začalo přes obrazy a koláže

Aby tohle všechno mohlo vyrůst, je potřeba tomu udělat místo. Zjistit, kdo to Já vlastně je. Vyklidit mrtvou bolest a bordel. Objevit, co je a co není moje. V 19 letech jsem nastoupila do psychoterapie a celoživotního samostudia. Ponořila se do zákoutí lidské mysli, tajů komunikace, způsobů zvědomování. Cestou přes kognitivně behaviorální terapii, přes artediagnostiku a arteterapii, přes obrazy, koláže, sny, imaginace a barvy (tímto srdečné díky za společných téměř 12 let práce s Marií Lhotovou). Bylo požehnání nechat promlouvat nevědomí skrze obrazy a koláže. Lezlo to všechno ven bez příkras.

Osvěžení na cestě

V aktuální etapě také konečně čistím i přes práci s tělem, s dechem, po které jsem intuitivně toužila celé ty roky, kdy jsem „jen myslela a mluvila“. Loupu od svých 19 let slupku za slupkou, vrstvu za vrstvou a učím se ze svých očí i z očí druhých lidí. S baterkou od té doby šmejdím po všech koutech své psyché. Otvírám 13., 14. i 21. komnaty. Objímám své kostlivce i malou Magdičku. Odházela jsem při vší té práci, těch letech v terapii, vagóny bordelu, stovky lopat nánosů a znovu jsem vášnivě nasávala všechny ty pravdy, všechny ty moudré koncepty o obranných mechanismech, projekcích, neurologických poznatcích, endokrinním systému, amygdale, traumatu, vědomí, nevědomí, … Napila jsem se z tolika svěžích pramenů a posílila se na další cestu. Umyla jsem se v tolika říčkách poznání a znovu se zabahnila, … a znovu umyla, … Pila a stále piju s žízní a vášní. Tolik uzdravujících pochopení a spolu s nimi i tolik balastu, omylů. Omylů mých vlastních i omylů mých „učitelů“ (těch kteří mi přišli udělat zrcadlo) a i omylů opravdových učitelů.  Součást procesu, asi nutná, … evidentně nutná! Stále na cestě, stále zvědavá, stále toužící a stále se učící – s učiteli, s teorií i s praxí, jak je mým zvykem.

Lotosový květ i kořeny stromu

Tuhle úvahu jsem začala bahnem a bahnem ji chci uzavřít. Má nejmilovanější mentorka, žena, Indka, s kterou mám velmi zajímavé, až záhadně hluboké spojení, několikrát zmínila tuhle myšlenku: „Lotosový květ kvete jen díky kořenům v nejhlubším bahnu.“ Já za sebe dodávám: Kořeny jdou na hloubku právě jen ve tmě. Je to jejich podstata. Tak, jak hluboko táhnou kořeny stromu ve tmách, poslepu na cestě jen instinktivně tušící živiny, tak vysoko dosáhnou větve ke Slunci. Větve jsou zrcadlem kořenů, … teď jsem si uvědomila, že tohle není úplně originální myšlenka. Byli ti, kteří to řekli ještě výstižněji přede mnou. Mnohokrát a v mnoha různých obrazech.

„Ale žádný vysoko vzrostlý, vznešený strom se ještě nikdy nevzdal svých temných kořenů. Roste nejen nahoru, nýbrž také dolů. Jistě je naprosto důležité to, kam člověk jde; ale stejně důležitá mi připadá otázka: Kdo kam jde? A ono »kdo« vždycky vede k »odkud«.“

Carl Gustav Jung Výbor z díla V. – Snové symboly individuačního procesu

On celý Jung a speciálně jeho symbolika stromu je prostě milováníhodný.

Odkud kráčíš Ty?

S Láskou

Magda